Jinudy cesta na Jasiňju nevede.

    Jak jsme dohodli večer, ráno se vyčasilo a vycházející sluníčko píchá do očí jaksi z pod obzoru. Oblačnost zůstává kdesi pod námi a tak urychlujeme přípravy na dobytí Jasiňji jinou cestou. “Paragáni” jedou skákat a plachtit zase někam nad Rachov, další pojedou s nimi o závod na horských kolech, nebo se jen dívat a tak zbývají tři vozidla, která se chtějí utkat s horou. Po pravdě řečeno ostatní posádky už nenašli dostatek odvahy vydat se do hor a tak hledali různé výmluvy.

    Cesta vede Géčko neomylně do “připravené” rokle. “Je tam padák, vracíme se”, hlásí předjezdec. Otáčíme mezi smrkovými kořeny v lese. Dojíždí nás Defender, ale musí se také obrátit. Sjíždíme tedy kousek do údolí, abychom vzápětí na soutoku potůčků zase vyrazili do kopce. Nakloněná cesta, kde by se naložené klády docela určitě vyvalily do strže, nás vede vzhůru kolem rozestavěné nové chaty, kterou jsme ani netušili, že je tak blízko naší chatě, jen přes ostroh.

    Na strmém svahu před námi se krčí skupinka smrčků. Po sto metrech vzhůru podrost končí a začíná tráva. Jsme na sjezdovce. Po levé straně je vlek, bohužel, bez vlečného lana a motoru. Motor by mohl být také nahoře, ale nebyl ani tam, jak jsme později zjistili. Někdo ho asi znárodnil, nebo zprivatizoval, nebo ukradl. Konec sjezdovky je řešen velice originálně haldou klád a příčným katrem, který byl v provozu do té doby, než jsme se objevili. Od té chvíle, co jsme přijeli přestaly rachotit dvoumužné motorové pily, utichl i zvuk prořezávaného dřeva a ostatní dělníci - tesaři, co pracovali na dodělávce chaty, začali korporativně kouřit a sledovat, co se bude dít.

    “To je ale krpál , to snad ani nevyjedeme !” vece Jiří a já už pomalu vystupuji a Nivy, abych nějaký ten metrák ulehčil.

    Mercedes před námi se zakousl, jak má ve zvyku do kamenité cesty vymleté vodou z tajících boulí sněhu na konci sezóny. No a výsledek je jasný! Dojíždí až ke konci nízkého podrostu, avšak stále jen na začátku sjezdovky. Prudkost a obtížnost svahu se dá charakterizovat červenou, tedy druhý nejtěžší lyžařský terén. Géčko kufruje v nepříznivém úvoze a nemůže dál nahoru.

    Ani lano nepomáhá. Muselo by se zničit pár vánočních stromků, kdyby pokračovalo tím směrem. Zatím zdola jen pozorujeme, co se, o sto metrů výše děje. Mercedes se začíná otáčet nazpět, ale ouha, svah se pod ním trhá a co chvíli hrozí, že “půjde na budku”. ( Opět slangový výraz označující největší atrakci pro diváky “off-roadových” závodů, kdy vozidlo v nestřeženém okamžiku ztrácí orientaci v prostoru a všemi možnými krkolomnými způsoby se snaží převrátit na střechu a kutálet nebo vůbec jinak rošťačit, ovšem k veliké radosti diváků, nikolivěk posádky. osvětlující poznámka autora).

    V takovém případě je pomoc na blízku velice vítána. Niva je připravena pomoci.
    Je jasné, že se Mercedes drží na svahu nyní jen silou vlastní vůle. Čím déle stojí na místě , tím více se trhá podloží pod ním a padá do vodou vymleté rokle ve které by se úspěšně schoval i mamut. “Géčko”, jak nyní familiárně nazýváme Mercedes, nemůže použít další lano, které nemá, ale musí dokončit manévr. Posádka tedy volá vysílačkou Nivu a dotazuje se zda vyjedeme nahoru. Když je potřeba Niva dokáže nemožné a pomalu se drápe příkrým svahem na pomoc, jakoby i ona cítila, že jde do tuhého.

    Dostáváme se po svahu obchvatem nad Mercedes. Nacházíme jinou cestu, ne po kamení, ale po trávě až na úroveň, kde stojí, nebo je spíše zavěšen na laně. Přidržujeme ho z boku naším lanem přes kladku, aby se nepřevrátil. Jako v pohádce “ O veliké řepě” , táhnem, táhnem a Géčko stojí opět všema čtyřma a směrem ze svahu.

    Mezitím Defender dole defiluje před poznáníchtivými domorodými dělníky, kteří stejně dneska už nic neudělají, ale budou mít alespoň co vyprávět mistrovi večer v taverně. Do kopce se však neodvážil. Zatím co jsme si mysleli, že “Def”, (jak jsme ho žoviálně nazvali) Def-iluje, tak to on opravoval. Není důležité již co opravoval, protože na tuto jeho nepřetržitou činnost jsme si za těch pár dní již zvykli. Buď si sem na Ukrajinu přijeli chlapci udělat generálku snad všeho, co se dá na voze generálkovat, nebo to byla jedna veliká kontinuální smůla táhnoucí se celým týdnem. Že je ale potkala zrovna při tak pěkné expedici, to jim nikdo nezáviděl. Někteří citlivější členové se hned po ránu většinou starostlivě poptávají po “Defovi”, jak je na tom a sdílně pak opakují nové a další zvěsti.

    Chlapci od “Defa” nežádají naší pomoc a tak odjíždíme hledat jinou cestu na vrchol Jasiňji. Nebudeme zde líčit další neúspěšný pokus a soustředíme se na ten poslední.

    Začal úplně stejně, jako včera ráno, ale dnes už je značně po poledni. Prokousáváme se opět zabahněným úbočím, ovšem dnes to tolik neklouže jako včera a tak po většině svahu již posedávám uvnitř. ( Na rozdíl od včerejška, kdy jsem na Jasiňju prakticky vyšel pěšky. pozn. autora).

    V sedle, které v mlze vypadalo, jako opuštěný kamenolom je najednou hezký kout přírody s trsy trávy a drobnými kvítky.

    Zastavujeme a vaříme odpolední polévku. Ještě káva a hurá do kopců.

    Na hřebenovce jsme asi za půl hodiny a najednou vidí-me, co nám včera počasí nedo-přálo. Nádherná scenérie nově objeveného údolí se zbytky sněhových jazyků, se zurčícími potůčky mnohde se měnící ve vodopády. Příkrá travnatá úbočí homolí zakončující hřebeny, kde je tráva učesána větrem vanoucím od západu, takže z dálky účes tvoří souvislé vrstevnice, jako řádky na poli s čerstvým osením. Stoupáme po hřebeni až na vrchol.
    Vztyčujeme vlajku na té samé homoli, na níž jsme včera stáli, ale neviděli zhola nic. Dnes až zamrazí při pomyšlení na včerejší eventuelní další cestu, protože prakticky ze všech stran vrchol spadal do půlkilometrových kotlů, hodících se tak pro kamzíky a i ti by měli co se držet. Dole na lukách vidíme malinkatá sezónní pastevecká stavení a jako blešky, pasoucí se ovce.

    Dalekohled jde z ruky do ruky a nikdo se nemůže nabažit. Kupodivu Goverla je v dáli odhalena a to tak, že úplně. Na závěr týdne jsme spatřili, co nám bylo doposud upíráno. Ale ne na dlouho. Příroda je moudrá a své krásy a svá tajemství si chrání.

    Od západu se cosi přibližuje. Je to oblak v rovině našich očí. Zase nebude nic vidět. Na vrcholu nacházíme okopy pro ležícího střelce a v něm několik nábojnic z roku 1944, kdy se tady naposledy válčilo.

    Když jsme u historie, nemohu nevzpomenout na tomto místě strýce, Josefa Horáka, který se za studií vydal se svým kamarádem Josefem Stříbrným napříč naší republikou na kolech. Odejeli vlakem do Aše a odtud se vydali na prázdninovou cestu až právě sem na Jasiňju. Cesta jim trvala tři neděle a podle vyprávění mojí matky navštívili i chatu T. G. Masaryka. ( pozn. autora).